JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME
- RECENZE
"Tento brilantní příběh funguje jako mistrovské hodinky, všechna kolečka do sebe zapadají s naprostou přesností. Doerr disponuje obdivuhodným talentem a představivostí. Už dlouho jsem se nesetkal s románem, který by mě tak okouzlil."
americký spisovatel - Abraham Verghese
Název: Jsou světla, která nevidíme
Originální název: All the light we cannot see
Autor: Anthony Doerr
Počet stran: 535
Nakladatelství: MOBA
ISBN: 978-80-243-6760-6
Mé hodnocení: ✯✯✯✯
Poslední dobou tuto knihu doprovází spousta ohlasů. Vidět ji můžeme všude na internetu, knihkupectví jsou jí plná. A co teprve fakt, že byla oceněna Pulitzerovou cenou. Nemůže se ale stát, že ji společnost zmedializuje až příliš? Je dost pravděpodobné, že se spousta lidí do tohoto modráska pustí s příliš velkým očekáváním a budou zklamáni.
Takto nějak jsem před přečtením Jsou světla, která nevidíme uvažovala. Dnes, krátce po dočtení si ale myslím, že si v ní každý dokáže najít to své, každého nějakým způsobem osloví.
První ze dvou hlavních postav je mladá dívka Marie-Laure, která již jako malá holčička oslepla. Žije v Paříži se svým otcem. Části, odehrávající se ještě před válkou, na mě dýchaly spokojeností z jejich společného soužití. Když do Francie přijde válka a s ní také nacisté, musí Marie s otcem uprchnout, protože Paříž je jakožto hlavní město jejich prvním terčem. Cílem jejich cesty je dostat se co nejdál a hlavně do bezpečí. Dále kniha následuje osudy malého blonďatého sirotka Wernera žijícího v Německu. Werner je opravdu velmi nadaný a chytrý, i přes to je jeho osudem stát se horníkem.
Po stylistické stránce pro mě byla tato kniha téměř dokonalá. Jednotlivé kapitoly jsou velmi krátké a obkročmo střídají popis z pohledu Marie-Laure a Wernera. I přes to, že u většiny knih bych krátké kapitoly přivítala, tato je ale výjimkou. Je sice pravda, že každá ta malá kapitola měla svoji vlastní pointu, ale já bych dala přednost delším oddílům. A důvod? Mnohokrát se mi během čtení přihodilo, že mě jednotlivá vyprávění naprosto okouzlila a pak byl najednou konec. Další kapitola. A navíc z jiného pohledu. Myslím, že právě toto bylo důvodem, proč mi trvalo dost dlouho knihu přečíst, protože jsem třeba po každém 2. oddílu knihu odložila a šla dělat něco jiného. Jednoduše mě dílo nedokázalo plně vtáhnout.
Již na začátku víme, že se Werner i Marie-Laure nějakým způsobem ocitnou na západě Francie v malém přímořském městečku Saint-Malo, které je i na obálce knihy. Také se okamžitě dozvídáme, že toto město je bombardováno americkými bombardéry. Kniha je prolínána právě těmito obrazy z "budoucnosti", které mě zprvu trochu naštvaly. Říkala jsem si, že přece není možné, aby na nás autor hned na začátku vychrlil takový spoiler. Ale ve výsledku bych to tak rozhodně nenazvala. Dává to knize určitý směr. Co se bombardování Saint Malo týče, tato informace je pravdivá. Město existuje a v roce 1944 bylo doopravdy bombardováno. Později bylo samozřejmě znovu vystavěno, jak můžete vidět na 1. obrázku.
Musím se přiznat, že ačkoli mě kniha doopravdy nadchla a její příběh budu mít dlouho na paměti, konec mě trochu zklamal. Minimálně jsem očekávala, že mě více zasáhne, což se nestalo. Je pravda, že autor knihu zakončil s určitou důstojností. Ale i kdybych neočekávala plačtivější konec, závěr mi po tak dlouhém a propracovaném románu přišel trochu neosobní.
Kniha zpracovává téma druhé světové války celkem zdařile. Mně na ni naskytla nový pohled. A to z mnoha různých úhlů. Jestli bych vám ji doporučila? Stoprocentně! Ačkoli já ji četla skoro dva týdny, vím o lidech, kteří ji měli během pár dnů přelouskanou, takže nemůžu říct, že problém se začtením se by byl pravidlem. Já dávám 4 hvězdičky a doufám, že vám moje recenze alespoň něco dala. Rozhodli jste se si knihu přečíst také? Nebo už jste ji četli? Jaký byl váš názor?
Žádné komentáře:
Okomentovat